Kniha Elišky Václavíkové Zvonkohra zaujme čtenáře jakékoliv věkové kategorie i preference žánru. Při její četbě prožijete příběhy plné víry, usmíření a lásky. Díky Zvonkohře zažijete nejen hezké chvíle během čtení, ale uvědomíte si jednu důležitou věc. Život není černobílý, ať už se vám stane cokoliv.
Poetické dobrodružství (ne)všedních hrdinů
Kniha Zvonkohra vyšla jako knižní debut české autorky Elišky Václavíkové v roce 2023 v nakladatelství CooBoo. Na první pohled čtenáře naláká nádherná obálka od Adély Stopky, pod kterou se skrývají o to krásnější příběhy několika lidí vyprávěné pozpátku.
Žánrem se kniha řadí do contemporary. Jde o literaturu psanou od poloviny 20.století po současnost. Knihy psané v tomto žánru se zaměřují na aktuální sociální, politické a osobní problémy zprostředkované realistickými postavami. Často se v ději objevují silné zápletky, se kterými se čtenář může ztotožnit.
Příběh je rozdělen do devíti kapitol, devíti dějových linek stejně jako má slovo zvonkohra písmen. Jde o krátké navzájem propletené povídky ve kterých postavy střídavě obsazují hlavní a vedlejší role. Celé to začíná koncem a končí začátkem, ,,začíná zvony a končí zvonky.” Čtenář se tak postupně dozvídá, jak málo stačilo k tomu, aby postavy ovlivnily život lidí, kteří jsou jim blízcí, ale i lidí, které v životě neviděly. Tato návaznost nakonec vede k tomu, že se kruh uzavírá a vše končí tam, kde to začalo. U teprve pětileté Adiny, jejíž na první pohled nepodstatné rozhodnutí ovlivnilo spoustu životů.
Jak bych knihu ohodnotila?
Tato kniha patří mezi mé nejoblíbenější. Zároveň je to jediná kniha, kterou jsem četla už šestkrát a to opakovaně v situacích, kdy jsem si chtěla přečíst něco hezkého, odpočinkového a prožít opět spolu s postavami jejich životní příběhy.
Na knize se mi nejvíce líbí samotná myšlenka návaznosti různých rozhodnutí, které v životě děláme a ovlivňujeme tím neúmyslně i své okolí. A také to, že byť jen ty nejmenší činy se nám za nějakou dobu vrátí v úplně jiné podobě. Někdy jsou to malichernosti, nad kterými se ani nepozastavíme, stejně jako některé z postav této knihy, ale ve výsledku mají velký význam pro nás, nebo pro naše okolí. Každá něčím nakonec přispěje do nádoby osudu.
Čtení si můžete zpříjemnit poslechem klavírních skladeb, které autorka sama složila a nahrála ke každé z povídek. Před každou kapitolou se nachází QR kód, díky němuž se ke skladbě dostanete, nebo je můžete najít na youtubovém kanále autorky. Některé skladby jsou kratší a mají kolem dvou až tří minut, naopak některé mají minut pět až šest. Každá z nich je melodicky jiná, vyzařuje jiné emoce a dokresluje příběh, ke kterému patří. Já si tyto skladby ráda pouštím i mimo čtení této knihy. Působí vyrovnaně a uklidňujícím dojmem, ale zaznamenáte v nich i vypjatější momenty, které k životu patří.
Komu bych knihu doporučila?
Knihu bych doporučila všem, kteří mají rádi dobrodružství, kterého je v knize díky vyprávění pozpátku a nevšedním situacím opravdu hodně. Zároveň bych ji doporučila někomu, kdo si rád přečte lehčí příběh s hlubší myšlenkou. Je na vás, jestli budete během čtení přemýšlet nad počátkem všech situací a možnostmi dalších zápletek, nebo si budete v klidu užívat příběhy plné víry, usmíření a lásky. Já jsem knihu poprvé četla před dvěma lety a od té doby v ní pokaždé najdu něco nového. Něco, díky čemuž se vždycky těším, až si ji přečtu zase.
Přečtěte si krátkou ukázku z povídky Apoziopeze
Děkujeme vám za zaslání rukopisu, ale bohužel nám nezapadá do edičního plánu…
Klasické kopačky od nakladatelství.
Oxymóron překvapujícího denního chleba.
Věta, která se stala mou pravidelnou jízdenkou do přístavu sebelítosti, kde kotví všechny strachy a pochybnosti. Do přístavu, kde se po celém břehu válí ztroskotané náměty, vize, vyvržené samotným oceánem, zatracené věty a slova rozkládající se v prach.
Bylo to místo, na které jsem se vracela po každém odmítnutí, abych samu sebe vymáchala ve vlastní nepoužitelnosti. Abych se mohla melodramaticky brouzdat mělčinami promrhaných let. Musím se přiznat, že pokaždé bylo těžší a těžší se z té tupé ozvěny letitého boje vzpamatovat a připravit se k další bitvě.
Protože… proč bych měla psát, když o má slova nikdo nestojí? Proč?
Protože jsem si už od malička namlouvala, že jsem něčím, čím nejsem? Že budu někým, kým nebudu? Věděla jsem to už tehdy, když jsem namlouvala svoje příběhy na kazety, protože jsem ještě neuměla pořádně psát? Namlouvala jsem si, že je to můj osud. Že přeci nemůžu… nepsat.
Je jednoduché namlouvat takovou představu o budoucnosti kazetám, když jste dítě. Ostatní ze svých dětských představ dávno vyrostli. Proč ne já?
Chcete se o knize dozvědět více?
Pokud by vás zajímaly události, které vedly Elišku Václavíkovou k sepsání této knihy, můžete si přečíst její blogový příspěvek na stránkách Humbooku. Najdete v něm zajímavosti k povídkám Apoziopeze, Dvacet šestka a Sádrový tuleň.
Zajímavosti o knize zde: https://www.humbook.cz/3-x-inspirace-elisky-vaclavikove/
Sledujete raději filmy? Recenzi na horor The Ritual najdete zde: https://webik.gymcak.cz/2026/02/05/recenze-na-film-the-ritual/
Přidejte odpověď